Rozhovor s P. Řepou a M. Jarým v Tachovském deníku

Třetí pokus založit v tomto městě amatérské divadlo byl zatím nejúspěšnější. Tachovský divadelní spolek Komedyjanti slaví v letošním roce dvacet let od svého vzniku. Kulaté výročí chtějí divadelníci do paměti svých příznivců vrýt celou řadou akcí a vystoupení. Začali tím, že si pro letošní rok připravili hned dvě premiéry nových her. Výčet aktivit spolku je velice dlouhý a bohatý. Výraznými osobnostmi tachovských amatérů jsou Pavel Řepa, stojící u zrodu spolku a Miroslav Jarý, který je dnes principálem.

Jednu premiéru už máte za sebou. Jak se hra jmenovala a jak hodnotíte přízeň diváků? Na kdy plánujete druhou premiéru?

P.Ř. Hru napsal Karel Michal a jmenuje se Bubáci pro všední den. Co se týče zájmu diváků, byl jsem při premiéře příjemně překvapen. Podařilo se nám téměř vyprodat tachovské kino.

M.J. Premiéra druhé hry se kvapem blíží. Jejím autorem je Jiří Štědroň a dal jí název Ten čtvrtek platí. Premiéra bude v pátek třináctého dubna. Doufám ale, že pro nás to bude šťastné datum. Pokud mohu, chtěl bych už teď všechny pozvat a slibuji, že na přítomné bude čekat malé překvapení.

Co vás před dvaceti lety vedlo k myšlence založit v Tachově amatérské divadlo?

P.Ř. Nápad založit soubor vznikl, když jsme jezdili na brigády s ochránci přírody. Vždycky jsme si s kolegy připravili pro ostatní nějakou malou legrácku, scénku. Jednou jsme pro pobavení četli úryvky ze hry Noc a skála. Lidem se to líbilo. A pak mi někdo řekl, že bychom to mohli hrát jako divadlo. Tento kus pak také byl první, který jsme hráli.

Kolik jste tehdy měli členů?

P.Ř. Divadlo jsme zakládali v šesti lidech. Byla to Renata Krubová, Václav Chvátal, Daniel Havránek, Ivana Kožmínová, Luboš Mára a já. Když jsme pak odehráli představení Noc a skála, začali jsme se poohlížet i po jiných hrách. Vybrali jsme si Ženu v trysku století. A pak přišla další hra, Dívčí válka. To už se spolek rozrostl o další členy. A tehdy jsme si také dali název Komedyjanti.

Kdo vymyslel jméno spolku?

P.Ř. Musím se přiznat, že to byl můj nápad. Líbilo se mi to. Jméno vychází z toho, že v podstatě dodnes hrajeme jen samé veselohry a komedie. A také jsme si tenkrát vzpomněl na starou Werichovu písničku Komedianti jedou.

Několik her jste sám upravil. Dá se říci, že máte nějakou nejoblíbenější, nebo že se vám některá nejvíce povedla?

P.Ř. Je to těžké. Všechno to byly kusy,které jsem si vybral. Jsou to knížky, které mám rád. Myslím, že nejvíc se mi líbí ta poslední hra Bubáci pro všední den. Hra pochází ze šedesátých let minulého století a kritizovala tehdejší režim.

Ovšem Komedyjanty neuvidíme jen divadelních prknech v Tachově. Můžeme je potkat i při jiných aktivitách.

M.J. Samozřejmě. Už před jedenácti lety jsme začali spolupracovat s ochotníky z německého Bärnau. Odehráli jsme několik společných představení, po obou stranách hranice. Byly to například hry Na Zlaté stezce, Pohár pro Mistra Jana, Cesta do plamenů, nebo Osudy vojáka Švejka. Také nás mohli diváci spatřit na tachovských slavnostech, hráli jsme i v rodinném pivovaru Chodovar. To, že hrajeme po vsích Tachovska i mimo něj, snad není třeba ani zdůrazňovat.

Oba jste osobnostmi tachovského amatérského divadla. Kdy se u vás projevila nutkání postavit se před publikum?

P.Ř. Divadlo jsem hrál poprvé asi ve čtvrté třídě. Už tehdy jsem na sebe upozornil tím, že jsem na jevišti křičel. Prostě jsme si myslel, že se to musí. Pak samozřejmě přišla na řadu různá dětská a studentská vystoupení. Pak přišla vojna a já hrál divadlo, abych se mohl zašít. Celkem se nám to dařilo, jednou jsme dokonce postoupili do armádního kola. K divadlu jsme se pak zase dostal v šedesátých letech, kdy jsme se přestěhoval do Tachova. Navíc, vždy jsem byl komediant a různé srandičky a opičky, to bylo moje.

M.J. Nikdy jsem o tom neuvažoval. Začátky byly, tak asi jako u většiny, ve školních představeních. Pak jsme se dal dohromady s jednou partou, když jsem studoval na Moravě. Potřebovali tehdy záskok. Pak mě oslovili až tady v Tachově, kdy jsme zaskakoval za Pavla Řepu. A už jsem zůstal.

Máte trému, když stojíte na jevišti?

P.Ř. Nemám. Občas mne sice přepadne tichá hrůza, že zapomenu text, ale pokaždé se z toho dokáži nějakým způsobem vylhat. Je pravdou, že mne kolegové občas proklínají, protože se nedržím striktně textu. Takže na šlágvort ode mě čekají marně. Ani já často neznám přesně jejich tech, jen vím, co mi zhruba asi tak mají odpovědět.

M.J. Trému samozřejmě mám. Podle mne je ale taková zdravá. Když má člověk v sobě pocit zodpovědnosti, aby odvedl dobrou práci, tak ta tréma je tam vždy.

Je nějaká role,na kterou vzpomínáte nejraději, nebo naopak ta, kterou už byste hrát nechtěl?

M.J. Nemůžu říct, že bych nějakou roli neměl rád. Ale například na roli Jana Husa vzpomínám docela s hrůzou, přestože byla výborná.Dokonce jsem si zajezdil i na koni. Byla ale v němčině, což není moje zrovna silná stránka. Takže jsem se celý text musel naučit nazpaměť jako básničku. Musel jsem sledovat co říkají ostatní a měl jsem strach, abych nastoupil správně. Pořád jsem na to musel myslet, Jak říkám, tam jsem přišel o humor. Měl jsem neustále pocit, že mi něco, jak se říká, ulítne. Občas se zpotím ještě dnes (smích).

Jak je pro herce důležitá atmosféra při představení?

P.Ř.Samozřejmě, že diváci dělají hodně. Ale já mám na to svůj trik. Já prostě hraju pro někoho. Vyberu si jednoho diváka, nejlépe v první řadě, pro kterého hraju. A pozoruji ho. Nyní je takovým mým koněm Jarda Souhrada. On je fantastický divák.

M.J. Atmosféra je velice důležitá. Když herec vidí, jak pozitivně lidi zareagují hned na začátku, hraje se mu úplně jinak. Dokonce jsem vypozoroval, že se od sebe trochu liší i publikum v jednotlivých městech. Když herec cítí, že mu jeho námahu publikum vrací, hraje se mu daleko lépe.

Premiéry spolku Komedyjanti

1992 – Noc a skála

1994 – Žena v trysku století

1996 – Dívčí válka

1997  – Černošskej Pán Bůh a páni ⋌Izraeliti

1998 – Veselohra na mostě

2000 – Máchorky I

2001 – Dalskabáty hříšná ves, aneb Zapomenutý čert

2002 – Máchorky II

2003 – Život Brianův

2004 – Černošskej Pán Bůh a páni Izraeliti (obnovená premiéra)

2005 – Poprask na laguně

2007 – Fimfárum

2009 – Postel pro anděla

2010 – Přípitek všem láskám, aneb Lekce lásky

2012 – Bubáci pro všední den Ten čtvrtek platí